„Já už jsem prostě takový.“ A co když ne?

 

Sedíme v kuchyni, která takhle vypadá už posledních padesát let. Pod dřezem se houpá záclonka, jak jsem právě domyla nádobí. Popíjíme kávu u babičky mého muže.

A babička si zrovna stěžuje. Na obědy, které jí vozí. Na sousedku. Na mech, který roste v trávě. Na počasí, politiku, silnice, silničáře, popeláře i švestky, které letos podle ní vypadají opravdu mizerně.

Můj muž ji chvíli poslouchá a pak úplně klidně prohlásí:

„Babičko, ty všechno vidíš strašně černě. Třeba to jídlo. Já jsem ho ochutnal. Není to michelinská restaurace, ale je dobré. Třeba ta povidla…“

Babička se na něj nespokojeně podívá a odpoví:

„To víš, já už jsem taková povaha. S tím už nic neudělám. Až budeš na světě tak dlouho jako já…“

Je to samozřejmě jedna možnost, jak se na to dívat.

„Já už jsem prostě taková.“

A možná je to pravda.

Ale co když za tím „jsem taková“ je ještě něco?

Nám v tom velmi pomáhá Enneagram.

Víme totiž, že babička používá šestkovou strategii. A ta s sebou přináší mimo jiné zvýšenou pozornost k tomu, co by mohlo být špatně, nebezpečné nebo nejisté.

Najednou její věčné „co je zase špatně“ nevnímáme jen jako negativitu.

Vidíme člověka, který má tendenci si všímat toho, co ostatní přehlédnou. Co by se mohlo pokazit. Co by mohlo být jinak. Co bychom možná měli řešit.

A hlavně – začínáme rozumět tomu, proč to dělá.

Možná si ani nepřipadá jako člověk, který si pořád stěžuje.

Možná má pocit, že nás upozorňuje.

Že nás varuje.

Že nám tím vlastně pomáhá.

A tohle malé pochopení dělá v běžném životě překvapivě velký rozdíl.

Kdybychom její slova vnímali jen jako negativitu, mohli bychom se začít bránit, přesvědčovat ji, vysvětlovat jí, že všechno není tak špatné, nebo být jednoduše otrávení.

Když ale rozumíme tomu, co za jejím chováním může být, dokážeme zůstat mnohem víc v klidu.

Nemusíme souhlasit.

Nemusíme ji přesvědčit.

Nemusíme její obavy převzít.

Jen už víme, že za tím nejspíš není snaha zkazit nám náladu.

A právě tohle je pro mě jedno z kouzel Enneagramu.

Neříká nám jen, jací jsme. Pomáhá nám pochopit, co se za naším chováním děje.

A možná právě proto je tak užitečný i ve vztazích.

Protože když někdo říká:

„Já už jsem prostě takový.“

můžeme se zastavit a zeptat se:

„A co když za tím je ještě něco?“

Co když za potřebou všechno kontrolovat není touha druhé řídit, ale potřeba cítit se v bezpečí?

Co když za neustálým opravováním není kritika, ale hluboká potřeba dělat věci správně?

Co když za mlčením není nezájem, ale snaha vyhnout se konfliktu?

A co když za tím, co nám na druhých někdy tolik vadí, není jejich „špatná povaha“, ale strategie, kterou si kdysi vytvořili, aby se ve světě cítili dobře?

Právě tady pro mě Enneagram přestává být jen zajímavým systémem devíti typů.

Stává se způsobem, jak se dívat na sebe i na druhé s větším porozuměním.

A možná i s trochou většího klidu.

Protože některé věci se nezmění tím, že někomu řekneme:

„Nedělej to.“

Někdy se začnou měnit ve chvíli, kdy pochopíme:

„Aha. Už rozumím tomu, proč to děláš.“

A to je často velmi dobrý začátek.

Možná už svůj typ znáte.

Ale dokážete podle něj rozumět tomu, co se děje vám – a lidem kolem vás?

Autor:Michaela Velechovská
Médium:web
Rok:2026
Další články