Vysílající omyl

Trocha teorie na začátek
 Máme mnoho vrozených instinktů a mezi mini tři „speciální“, které nás zásadním způsobem ovlivňují, protože jsou velmi pozorovatelné v chování.
 
Jedná se o nutnost „přežít“, tedy o záchovný/sebezáchovný instinkt.

 
Druhý je „rozmnožit se“, tedy sexuální. Rozmnožit se ve své podstatě znamená zanechat za sebou stopu, v případě dětí to znamená, že vy žijete dál, protože kus vašeho DNA nesou vaše děti.
Zanechat za sebou odkaz, jde přece ale i jinak než přes děti. Jde o to něco změnit, něco vybudovat, žít či pracovat tak, že si vás lidé budou pamatovat. Jenže…
Když se ve společnosti dospělých řekne slovo „sexuální“, stávají se z nich znovu puberťáci.
Dává to celému tomuto instinktu a motivaci špatnou „nálepku“. Proto se hledalo jiné přijatelnější slovo. Tím se ze sexuálního instinktu stal instinkt vztahový a hodně se to zamotalo pro mnoho lidí.
Mario Sikora ho pojmenovává jako „transmitting“, tedy jako vysílající.
Což v češtině taky není úplně ideální slovo, ale dobře …
 
Jak poznáte, že jste vysílající?
  • Je pro vás důležité se projevit? Ve skupině, v práci?
  • Jak dlouho a často mlčíte?
  • Jak důvěrně znáte potřebu „to těm lidem říct“?
  • Jak často se vám stane, že jste středem pozornosti? Někdy i nechtíc?
 

Vysílající vysílají. Čili mluví hodně o tom, co je zajímá (někdy o sobě, nebo prezentují hodně svoje vědomosti, nebo o nápadu, který mají atd.)
Často a hodně na sebe strhávají pozornost. Někdy záměrně, někdy nezáměrně, ale tak nějak si jich nelze nevšimnout.


 
Tohle je téma na jiný článek, doporučuji ten od Maria Sikory, který máme přeložený do češtiny (Instinktivní podtypy v kostce)
 
Všichni máme a známe všechny tři instinktivní potřeby, ale jedna je silnější než ostatní.
Pamatujte, že je to více o tom, co skutečně děláte, než o tom, co říkáte, že děláte.
 
Jestliže váš dominantní instinkt je vysílající, pak druhý, který dost dobře znáte, je záchovný/ sebezáchovný. Vysílajícím nejsou témata zdrojů vůbec neznámá, naopak!
Jen na rozdíl od sebezáchovy o nich hodně mluví, hodně prezentují. Mají pocit, že si zásoby na zimu udělají, když přesvědčí ostatní, že je potřeba vybudovat sýpku. Sebezáchovy o ničem z toho moc nemluví, nikoho nepřesvědčují a tiše si sbírají oříšky. Možná tak vrtí hlavou nad tím bláznem, který místo sbírání mluví o stavbě sýpky.
 
Pro vysílající je nejslabší, nejproblematičtější sociální/navigující instinkt.
 

 

Omyl



Jsme na konferenci. Jeden z pořadatelů je vysílající a vždy zamíří k někomu, koho z účastníků zná a ptá se na spokojenost, jestli něco nechybí a tak. Poté odchází k dalšímu. Říká tomu, že v té chvíli je sociální.
Tohle ale není sociální, to je stále vysílající chování. Říká tím lidem „Já jsem tady! Já se o vás zajímám.“ Ale nezajímá se doopravdy.
 
Sociální v takové chvíli sedí na místě, ze kterého je na ostatní dobře vidět a kde je pro ostatní lehce dosažitelný, kdyby něco někdo potřeboval…
A dívá se po lidech. Dívá se kdo s kým mluví, kdo byl na jaké přednášce, kdo naopak nikam nešel, kdo z přednášky odešel a jak se tvářil… vidí všechno.
Jestliže k němu někdo přijde, ptá se na čem byl, s kým se potkal, jaké má zprávy z domova, jak dlouho zůstane na konferenci a… mnoho dalšího podle toho, co má odpozorováno.

 

Tohle vysílajícím nejde:
  • Naslouchat, dívat se, zajímat se jen tak, kdo ti lidé jsou, co dělají, jaký je jejich život, rodina či něco úplně jiného.
  • Být aktivním členem jen tak, nikoliv ve vedoucí pozici. Být kolečkem v soukolí, které dělá něco dobrého.
  • Čekat až budou osloveni, až se jim dostane slova, až ten druhý domluví atd.
Jde o to, že vysílající chtějí skupinu, lidi, ale pouze tehdy, pokud je jim nasloucháno a mohou se projevit.
Vysílající omyl je, že:
  • Se skupinou, s lidmi nemají problém. To je pravda, ale pouze pokud si jich skupina nebo lidé všímají, naslouchají jim, nebo pokud skupinu vytvořili oni. Jinak ne.
  • Když toho řeknou víc, lépe, tak je lidé přijmou a pochopí. Někdy je méně více.
  • Že na sebe nestrhávají pozornost (ne záměrně či vědomě, ale strhávají).
  • Že naslouchají. Pokud se soustředí, pokud tomu věnují pozornost, pak ANO. Ale jinak jim toho může dost uniknout.
Co z toho? Co s tím?
Prvním faktem je, že by vysílající mohli ubrat. Položit si otázku, komu a čemu prospějí, když danou věc budou sdílet. Dát si čas upravit formu svého sdělení.
A naučit se dívat se jen tak…
Na druhou stranu…
Tuhle se v ZOO utvořil hlouček lidí uprostřed cesty. Stáli tam a fotili jako diví. Dívali se, pozorovali, obdivovali. Co? Pávy.
Pávy můžete vidět buď jako:
přerostlé slepice s dlouhým ocasem
nebo
nádherné majestátní, elegantní a fascinující ptáky.

Oba mají pravdu, jde jen o to, kdo a jak se dívá.

Já se vždycky budu raději dívat na krásu, hrdost až okázalost a nechám se fascinovat barvami.


 
Autor:Michaela Velechovská
Médium:Facebook
Rok:2020
Další články